Osvědčená koncepce WIFI v rodinném domě

Jak šel čas ...

Pamatujete, jednoho dne k nám přišlo 21. století, respektive technik internetového poskytovatele a zavedl nám internet? Nadšení bylo zcela jistě obrovské, nám všem se otevřel úplně nový svět možností a všichni jsme se tetelili blahem. Nikdo v té chvíli nezkoumal. zda realizované řešení má optimální parametry, každý byl rád, že prostě chodí.

A co jsme vlastně při montáži obdrželi? Většinou šlo o jednu krabičku, která nás spojila se sítí intenet naříklad přes telefonní linku, v této krabičce byla další neméně důležitá součást, a tou je router (česky směrovač, který zajišťuje směrování datových paketů z naší místní sítě ven a naopak). Poslední součástí této all-in-one (vše v jednom) krabičky je pak WIFI vysílač, který zajišťuje možnost připojení bezdrátových komponent (mobilní telefony, notebooky a podobně).

Tyto základní součásti připojení (modem-router-WIFI) zůstávají i nadále základními kameny domácího připojení k internetu.

Pár slov k WIFI jako takové

Jak vyplývá z předchozích příkladů, zásadní problém je s pokrytím požadovaného prostoru bezdrátovým signálem. Je iluzorní se domnívat, že podobná řešení mohou takové pokrytí zajistit. Vysílač WIFI sgnálu s výkonem zlomku mW integrovaný většinou ve společné krabičce s routerem navíc vybaven většinou vysílací anténkou ve formě drátku omotaného uvnitř krabičky, rozhodně na pokrytí rozsáhlejší plochy nestačí. Nehledě na to, že bychom měli rádi signál nejen v bezprostřední blízkosti routeru, ale také ve vedlejších místnostech a někteří fanatsté by požadovali i rozsáhlé pokrytí  venku. To je prostě fyzikální nesmysl a fungovat to takto opravdu nemůže.

Síť WIFI používá několik frekvenčních pásem (2,4 GHz, 5GHz a nejnověji také 6GHz). v každém z těchto pásem používá různou šířku pásma, která určuje maximální přenosovou rychlost. Mimo těchto technických paramerů také existuje několim standartů WIFI.

Při připojení bezdrávého zařízení k WIFI (například mobilního telefonu) si během připojovacího procesu obě zařízení vyjedanjí podmínky pro připojení a obecný přístup do sítě (pomocí přihlašovacího jména a hesla). Pokud jsme blízkosti routeru (ve vzdálenosti maximálně několika metrů a bez překážek), lze předpokládat, že přenosová rychlost bude nejvyšší (klidně v řádech stovek Mb/s), jakou mobilní zařízení umí.

Pokud se začneme od od vysílače vzdalovat, ukazatel signálu může klidně ukazovat plný počet čárek, ale přenosová rychlost začne rychle klesat. Pokud poklesne i síla signálu, na indikátoru máme stále podle našich představ signál stále dostatečný, může být přenosová rychlo klidně již v řádu jednotek Mb/s. Pak se divíme, že signál je v pořádku, ale připojení jako také nestojí za nic.

V čem tedy tkví základní problém a jak z toho ven

Jednoznačně v nedostatečném pokrytí signálem, protože jak již bylo řečeno, jedna parodie na WIFI vysílač na chodbě, v obýváku či zavěšená na půdě, takového pokrytí není prostě schopná.

Pokud to tedy s vybudováním funkčního bezdrátového internetu v domě myslíme opravdu vážně, řešení je jednoduché - rozmístit po domě dostatečný počet malých WIFI vysílačů, které jednotlivé místnosti spolehlivě pokryjí. Takovým malým vysílačů se říká přístupové body (access pointy).

Tyto přístupové body rozmístíme po domě s ohledem na zástavbu jako takovou (zdi a jejich tloušťka, plocha místností a podobně), počet pater a tak dále. Když vezmu za příklad náš dům, musel jsem takový přístupový bod umístit do každé jednotlivé místnosti, protože při tloušťce zdi 80 cm (kámen a podobný materiál) to nešlo vyřešit jinak.

Výsledek ale stál za to, v celém domě i venku lze bez problémů WIFI používat bez výpadku na těch nejvyšších možných přenosových rychlostech, s přenosným zařízením (typu notebook a podobně) "cestovat" libovolně po domě bez ztráty spojení.

Přístupových bodů se nabízí celá řada provedení (vnitřních a venkovních), dle použití (stropní, na stěnu) a mnoho dalších variant.