5. Mimopásmové rušení DVB‐T

S rušením televizního a rozhlasového vysílání bylo, je a bude možné se setkávat od samotného začátku existence tohoto vysílání až do samotného konce. Z principu věci totiž platí, že jakýkoliv elektrický signál je možné rušit a je jen věcí dokonalosti zabezpečení přenosu, nakolik se toto rušení projeví na konci přenosového řetězce.
V případě analogového televizního vysílání bylo jakékoliv rušení velmi nepříjemné, protože amplitudová modulace, která byla pro přenos obrazu používána, je na rušení velmi citlivá a nemá žádný ochranný mechanismus, který by následky tohoto rušení jakkoliv potlačil nebo zmírnil.
S příchodem digitální televize se do značné míry podařilo mnohá rušení z výsledného zvuku a obrazu odstranit. Ani to ovšem nezaručuje úplnou odolnost digitálního vysílání proti jakémukoliv druhu rušení. Vzhledem k tomu, že se do radiového spektra tlačí stále více a více různých služeb a signálů, přičemž mnohé z nich jsou v těsné blízkosti samotnému televiznímu signálu nebo dokonce jsou uvnitř tohoto pásma a v některých případech i uvnitř samotného přenosového kanálu DVB‐T, je rušení stále častější.
Není až tak dávno, kdy došlo k razantnímu rušení analogové televize následkem zavádění mobilního internetu v televizním mezipásmu 400MHz. Dnes je televizní vysílání ohrožováno dalším druhem internetu, který dokonce pohltil horní část pátého televizního pásma a v blízké budoucnosti se předpokládá jeho další šíření směrem k nižším televizním kanálům.
Terestrické televizní vysílání tak přichází o drahocenný prostor, přičemž na horním i dolním konci vysílacího pásma je okleštěno datovými službami, které velmi často bývají příčinou rušení samotného televizního signálu.
Z pohledu televizní anténařiny je tak dnes přinejmenším potřebné omezovat vliv těchto nežádoucích signálů na signály DVB‐T. Proto dnes platí víc než kdykoliv dříve, že televizní anténní systém by měl přijímat jen a pouze ty signály, které jsou pro příjem vlastní televize nezbytně nutné. Vše ostatní by mělo být pečlivě odfiltrováno a potlačeno na úroveň, při které jsou tyto nežádoucí signály již zcela neškodné. Samotné rušení je tedy možné rozdělit do několika kategorií, přičemž některá jsou z principu věci neodstranitelná, některá jsou odstranitelná jen velmi obtížně a některá lze odstranit za použití jednoduchých laděných prvků, použitých na vstupu anténního systému.
Drtivá většina rušivých signálů vzniká následkem zahlcení vstupního dílu přijímače nebo zesilovače následkem silného signálu přicházejícího na jeho vstup. Takovýto silný signál způsobí, že vstupní tranzistor tuneru nebo zesilovače se dostane mimo lineární oblast pracovní charakteristiky, což má za následek vznik nežádoucích intermodulačních produktů, které téměř vždy padnou i do samotného přijímaného signálu a způsobí jeho znehodnocení. Toto znehodnocení je téměř vždy natolik markantní, že přijímaný signál se stane zcela nepoužitelným. Z výše uvedeného vyplývá, že nejlepší obranou proti jakémukoliv rušení je zabránit průniku nežádoucích signálů do anténního rozvodu. K tomuto účelu se používají různé laděné prvky a filtry, které mají za úkol zadržet nežádoucí signály a propustit jen ty, které jsou pro příjem dané služby potřebné.
Jistou komplikací při odstraňování mimopásmových rušení je to, že zdroje nebezpečných signálů způsobujících samotné rušení jsou mnohdy mnohem blíže k přijímací anténě, než televizní vysílač jehož signály je potřeba zachytit a zpracovat. Základnová stanice LTE totiž může být umístěna jen několik metrů od televizní přijímací antény, přičemž signál z této stanice může svojí úrovní přesahovat požadovaný televizní signál i více než 10000x.