Další výskyt inverze může nastat na horní hranici mraků či mlhy. Část tepelného záření se odráží a teplota tam poklesne. Tento jev vzniká poměrně často v podzimních a zimních měsících (říjen až leden) a jeho výška se pohybuje od 300 do 500 m nad zemí. Dále je možné se setkat s tzv. inverzí poklesovou. Klesající vrstvy vzduchu v oblastech vysokého tlaku se ohřívají s rostoucím tlakem. Tak se může nakonec stát, že tyto vrstvy jsou teplejší, než pod nimi ležící přízemní vrstva vzduchu. V těchto teplejších vrstvách velmi rychle klesá vlhkost.
Inverze, která nejvíc způsobuje mimořádné dosahy, je tzv. advekční inverze. Ta vzniká, když se vodorovně rozložené a většinou suché vrstvy vzduchu nasunou přes studenější vrstvy vzduchu vlhčího. Rovněž přibližující se teplá fronta způsobí jakousi malou inverzi. Zlepšené podmínky šíření se však vyznačují malou stálostí. Trvají jen několik hodin, nebo dokonce jen několik minut a vzdálenosti při nich překlenuté nebývají větší než 400 až 600 km.
Není dokonce nevyloučeno, že mohou nastat i kombinace jednotlivých inverzí. Společným znakem jsou oblasti vysokého tlaku, tzv. anticyklony, které jsou pro vznik inverzí prvním předpokladem. Rychlý vzestup atmosférického tlaku a současný pokles teploty jsou znaky tzv. rychlé studené anticyklony. Je to vlastně oblast studeného vzduchu mezi dvěma frontálními poruchami, které postupují ze západu nejčastěji k severovýchodu. Vzniklé rozhraní dvou různých prostředí umožňuje šíření VKV na vzdálenosti 500 až 1000 km.
Ty nejlepší podmínky pro šíření velmi krátkých vln (VKV) bývají na zadní straně tlakové výše, kde inverze je ještě vylepšena nasunutím teplého vzduchu z jihu. Tlakový útvar má průměr až 2000 km a na jeho okrajích se inverze přibližuje k zemi. Právě z těchto míst se daří ta nejdelší spojení. Vlivem sesedání vzduchových hmot je vrstva studeného vzduchu stlačována blíže k zemi a inverze ještě více mohutní.
Šíření VKV a světla jsou podobné, mohou se tedy odrážet a lomit. Inverze představuje mezní vrstvu mezi studeným hustým vzduchem a teplejším řídkým vzduchem. Taková mezní vrstva se vůči VKV chová podobně jako hladina vody vůči světlu. Ohyb, který je příznivý pro spojení na VKV nebo úplný odraz, může nastat jen tehdy, když vlna dosáhne vrstvy z hustšího prostředí; platí tedy, že vlna vyslaná z povrchu země se může lámat podle zakřivení země (nebo odrážet), když teplejší (řidší) vrstva vzduchu leží na studenější (hustší). K tomu právě dochází při inverzích. Čím větší je tepelný rozdíl v inverzi, tím strmější dopadající vlny se mohou dobře odrážet.
[použitý text je z článku Pavla Šíra , OK1AIY, publikovaném v Radiomamtérském zpravodaji v roce 1977]